Projekt Vzdělávání pro školy i rodiny se zrodil v hlavě Mgr. Šárky Kociánové, bohemistky s dlouholetou redakční, publikační, lektorskou i produkční praxí, jež trvá více než 30 let.
Po odchodu ze zaměstnaneckého poměru v nadnárodní firmě, kde na pozici šéfredaktorky, produktové manažerky a posléze šéfky produktového a vzdělávacího oddělení pět let intenzivně vytvářela funkční porfolio (nejen) školských produktů, se rozhodla osamostatnit a věnovat se – výhradně podle svých představ a v souladu se svým založením, životním postojem a hodnotami, jež vyznává – smysluplné činnosti pro pedagogickou a rodičovskou veřejnost. Obě cílové skupiny jsou jí blízké jak z osobního, tak z profesního hlediska, přesto však citově nejvíce inklinuje k ředitelkám a pedagožkám mateřských škol, které dokonale poznala a jichž si váží pro jejich mimořádnou vnímavost, citlivost, pracovitost, laskavost, schopnost ocenit druhé, a především pro lásku a trpělivost, kterou každodenně rozdávají svým svěřencům, a nesmírnou zodpovědnost, již za jejich péči nesou.
Vzhledem k tomu, že v některých případech často suplují roli a povinnosti rodičů a mnohým dětem poskytují i tolik potřebné zázemí a bezpečí, zaslouží si nejen obdiv a uznání, ale také by jim měla být věnována zvýšená pozornost, pokud jde o možnost dalšího vzdělávání, kvalitní motivační ohodnocení, kariérní i finanční růst a v neposlední řadě i o možnost osobnostního rozvoje, efektivního odpočinku a relaxace. I z toho důvodu je většina vzdělávacích aktivit a programů v rámci tohoto projektu věnována právě preprimárním pedagogům – ať už jde o celostátní konference, či semináře a workshopy.
Projekt však nezapomíná ani na druhou významnou, ba přímo klíčovou skupinu, a sice pedagogy 1. stupně ZŠ. Pro řadu dětí totiž právě oni představují první soustavný kontakt s institucionální podobou vzdělávání a v mnoha ohledech o nich platí to, co bylo uvedeno o práci učitelů mateřských škol. Vstup do 1. třídy je skutečně rozhodujícím mezníkem v životě dítěte a velmi často předznamenává a určuje jeho vztah a postoj ke vzdělávacím institucím, chuť a schopnost se učit, touhu se vzdělávat, osvojovat si nezbytné morální hodnoty, pravidla společenského chování i vědomí nezastupitelné role soustavného vzdělávání pro budoucí úspěšný život.
Ti, kteří se v profesním životě někdy ocitli ve vedoucí pozici, velmi dobře vědí, o jak náročný a mnohdy nevděčný a nedoceněný post se jedná. Od dobrého manažera či ředitele se očekává nejen dokonalá znalost oboru a oblasti jeho řídicí působnosti, zvládnutý time management, schopnost delegovat úkoly, supervidovat, kontrolovat, motivovat, oceňovat, ale i usměrňovat kolegy, což často znamená činit nepopulární rozhodnutí, a nadto disponovat potřebnými lidskými kvalitami a morálními hodnotami. Působí-li takový pracovník navíc v pomáhající profesi, což plně platí o ředitelích škol, pak vyplouvá na povrch reálná hrozba syndromu vyhoření.
Kromě nutnosti dobře si zorganizovat čas a jeho potřebnou část vyšetřit na kvalitní odpočinek, který přinese regeneraci sil, oživení, naplnění a uvolnění, je pro vedoucího pracovníka klíčové obklopit se spolupracovníky, které jejich práce baví a rozumějí jí, být v obraze, pokud jde o oblast řízení, mít k dispozici aktuální a věrohodné informace, na které se může spolehnout, i prověřené návody na řešení problematických a nejednoznačných situací a také dokázat přijmout pomoc, je-li to potřeba.
Řada vzdělávacích programů obsažených v projektu Vzdělávání pro školy i rodiny proto cílí přímo na řídící pracovníky škol a školských zařízení a nabízí aktivity, které jim přinášejí důležité aktuální informace i návodná řešení pro efektivní práci a úsporu času, a také programy, jež přispívají k jejich osobnostnímu a profesnímu rozvoji.
Průřezovou skupinu, která si zaslouží zvýšenou péči a osvětu, pokud jde o předávání kvalitních informací, inspirace a podpory, tvoří rodiče dětí a žáků. Příslušné instituci svěřují to nejcennější, co mají – své dítě, přičemž ve škole a dalším školském zařízení dítě od jistého věku často tráví více času než doma s rodinou. Aby byly v co největší míře uspokojeny jeho přirozené potřeby a nároky, aby se dítě do školy těšilo a zároveň se školní docházkou mohlo i nadále a co nejdéle prožívat šťastné a spokojené dětství naplněné radostí, zvídavostí a hravostí, aby se mohlo věnovat volné a tvořivé hře i aktivitám, jež ho baví a těší, a hlavně aby mohlo trávit dostatek času s rodiči, kteří si s ním povídají, vysvětlují mu vše potřebné, podporují ho, poskytují mu jistotu a bezpečí a trpělivě a s láskou ho vedou životní cestou, je nezbytné, aby si této své nezastupitelné životní úlohy a zodpovědnosti ve výchově byli všichni rodiče vědomi, byli za ni vděčni a za žádnou cenu se jí nechtěli vzdát. Všichni dobře víme, že rodičem se člověk nerodí, rodičem se člověk stává – a rozhodně nejde o rychlý či jednorázový proces s přesným začátkem a koncem. I tuto životní úlohu si každý z nás, kdo má to štěstí být rodičem, musí zasloužit a na radostné i trnité výchovné cestě překonat mnohá úskalí a zdolat nejednu překážku. Pokud ovšem k životní roli rodiče přistupujeme s veškerou zodpovědností, pokorou a vděčností, výsledek rozhodně stojí za to.
A protože se rodičovská a pedagogická cesta ve výchovném působení poměrně záhy v životě dítěte protnou, je naprosto stěžejní, aby si obě strany porozuměly, vzájemně chápaly své požadavky i potřeby, dokázaly si vyjít vstříc, projevovaly vždy dobrou vůli a touhu se domluvit a nalézt uspokojivé řešení. Jedině tak dokáže na konci cesty vyjít dítě jako vítěz – a právě to by mělo být cílem veškerého výchovného a vzdělávacího úsilí, k němuž chce svým dílem přispět i projekt Vzdělávání pro školy i rodiny.
